dětství a rodina
Maria Montessori se narodila 31. srpna 1870 v Chiaravalle v italské provinicii Ancona.
Jejímu otci Alessandru Montessori bylo 33 let, byl úředníkem ministerstva financí pracujícím v místní státní tabákové továrně. Její matce Renilde Stoppani bylo 25 let. Byla na svou dobu dobře vzdělaná a byla praneteří italského geologa a paleontologa Antonia Stoppaniho.
Jejímu otci Alessandru Montessori bylo 33 let, byl úředníkem ministerstva financí pracujícím v místní státní tabákové továrně. Její matce Renilde Stoppani bylo 25 let. Byla na svou dobu dobře vzdělaná a byla praneteří italského geologa a paleontologa Antonia Stoppaniho.
vzdělávání (1883–1896)
Rodina se v roce 1873 přestěhovala do Florencie, poté v roce 1875 do Říma kvůli práci jejího otce.
Maria nastoupila do veřejné základní školy v roce v roce 1876 ve věku 6 let. Její rané školní výsledky nebyly „zvlášť pozoruhodné“, ačkoli získala ocenění za dobré chování v 1. třídě a za „lavori donneschi“ neboli „ženské práce“ ve 2. třídě.
V roce 1883 nebo 1884 ve věku 13 let vstoupila Montessori na střední technickou školu Regia Scuola Tecnica Michelangelo Buonarroti, kde studovala italštinu, aritmetiku, algebru, geometrii, účetnictví, historii, geografii a přírodní vědy. Promovala v roce 1886 s dobrým prospěchem a výsledky zkoušek.
Toho roku, ve věku 16 let, pokračovala na technickém institutu Regio Istituto Tecnico Leonardo da Vinci, kde studovala italštinu, matematiku, historii, zeměpis, geometrické a zdobené kreslení, fyziku, chemii, botaniku, zoologii a dva cizí jazyky. Dařilo se jí ve vědách a především v matematice. Původně měla v úmyslu pokračovat ve studiu inženýrství po promoci, což byla tehdy pro ženu neobvyklé.
Když v roce 1890 ve věku 20 let promovala s atestací z fyziky a matematiky, rozhodla se studovat medicínu, což bylo vzhledem k tehdejším kulturním normám „neslýchané“. Své životní přání – stát se lékařkou, si prosadila i přes odpor otce. V roce 1890 se zapsala na univerzitu v Římě do studijního kursu přírodních věd, složila zkoušky z botaniky, zoologie, experimentální fyziky, histologie, anatomie a obecné a organické chemie a v roce 1892 získala Diplom di licenza. V roce 1893 tak mohla vstoupit do lékařského programu na univerzitě v Římě, ačkoli byla silně odrazována. Setkala se zde s nepřátelstvím a obtěžováním ze strany některých studentů a profesorů, protože byla žena. Vzheldem k tomu, že její účast na hodinách patologie s muži v přítomnosti mrtvého nahého těla byla považována za nevhodnou, bylo po ní požadováno, aby po hodinách prováděla pitvy sama. Uchýlila se v té době ke kouření tabáku, aby jím zakryla zápach formaldehydu. Maria v roce 1895 vyhrála akademickou cenu a tím si zajistila pozici nemocniční asistentky. Tak získala první klinické zkušenosti. Poslední dva ročníky studia věnovala studiu pediatrie a psychiatrie, pracovala v dětské poradně a na pohotovosti a stala se expertkou v dětském lékařství.
V roce 1896 se stává historicky první ženou, která získala univerzitní titul z medicíny na univerzitě v Římě. Reprezentuje Itálii na Mezinárodním kongresu žen v Berlíně, kde výrazně zastává práva pracujících žen, mimo jiné srovnatelnou mzdu za srovnatelnou práci vůči mužům, kteří byli lépe placeni. Studuje spisy francouzských lékařů Itarda a Séguina, kteří pracovali s postiženými dětmi.
Maria nastoupila do veřejné základní školy v roce v roce 1876 ve věku 6 let. Její rané školní výsledky nebyly „zvlášť pozoruhodné“, ačkoli získala ocenění za dobré chování v 1. třídě a za „lavori donneschi“ neboli „ženské práce“ ve 2. třídě.
V roce 1883 nebo 1884 ve věku 13 let vstoupila Montessori na střední technickou školu Regia Scuola Tecnica Michelangelo Buonarroti, kde studovala italštinu, aritmetiku, algebru, geometrii, účetnictví, historii, geografii a přírodní vědy. Promovala v roce 1886 s dobrým prospěchem a výsledky zkoušek.
Toho roku, ve věku 16 let, pokračovala na technickém institutu Regio Istituto Tecnico Leonardo da Vinci, kde studovala italštinu, matematiku, historii, zeměpis, geometrické a zdobené kreslení, fyziku, chemii, botaniku, zoologii a dva cizí jazyky. Dařilo se jí ve vědách a především v matematice. Původně měla v úmyslu pokračovat ve studiu inženýrství po promoci, což byla tehdy pro ženu neobvyklé.
Když v roce 1890 ve věku 20 let promovala s atestací z fyziky a matematiky, rozhodla se studovat medicínu, což bylo vzhledem k tehdejším kulturním normám „neslýchané“. Své životní přání – stát se lékařkou, si prosadila i přes odpor otce. V roce 1890 se zapsala na univerzitu v Římě do studijního kursu přírodních věd, složila zkoušky z botaniky, zoologie, experimentální fyziky, histologie, anatomie a obecné a organické chemie a v roce 1892 získala Diplom di licenza. V roce 1893 tak mohla vstoupit do lékařského programu na univerzitě v Římě, ačkoli byla silně odrazována. Setkala se zde s nepřátelstvím a obtěžováním ze strany některých studentů a profesorů, protože byla žena. Vzheldem k tomu, že její účast na hodinách patologie s muži v přítomnosti mrtvého nahého těla byla považována za nevhodnou, bylo po ní požadováno, aby po hodinách prováděla pitvy sama. Uchýlila se v té době ke kouření tabáku, aby jím zakryla zápach formaldehydu. Maria v roce 1895 vyhrála akademickou cenu a tím si zajistila pozici nemocniční asistentky. Tak získala první klinické zkušenosti. Poslední dva ročníky studia věnovala studiu pediatrie a psychiatrie, pracovala v dětské poradně a na pohotovosti a stala se expertkou v dětském lékařství.
V roce 1896 se stává historicky první ženou, která získala univerzitní titul z medicíny na univerzitě v Římě. Reprezentuje Itálii na Mezinárodním kongresu žen v Berlíně, kde výrazně zastává práva pracujících žen, mimo jiné srovnatelnou mzdu za srovnatelnou práci vůči mužům, kteří byli lépe placeni. Studuje spisy francouzských lékařů Itarda a Séguina, kteří pracovali s postiženými dětmi.
začátek kariéry, narození syna (1896-1901)
Po absolvování římské univerzity v roce 1896 pokračovala ve svém výzkumu na univerzitní psychiatrické klinice. V roce 1897 tam byla přijata jako dobrovolná asistentka. V rámci své práce navštívila azylové domy v Římě, kde pozorovala děti s mentálním postižením, pozorování, která byla zásadní pro její budoucí pedagogickou práci. Četla a studovala také díla lékařů a pedagogů 19. století Jeana Marca Gasparda Itarda a Édouarda Séguina, kteří její dílo velmi ovlivnili. Itardovy myšlenky ji zaujaly a vytvořila mnohem konkrétnější a organizovanější systém pro jejich aplikaci v každodenním vzdělávání dětí s postižením. a na tyto děti se profesně zaměřila.
V těchto letech Maria Montessori pracovala a zkoumala takzvané „frenastenické“ děti – v dnešním pojetí šlo o děti, které trpí nějakou formou kognitivního zpoždění, nemoci nebo postižení. Začala také cestovat, studovat, přednášet a publikovat na národní i mezinárodní úrovni. Nedílnou součástí jejího života byl feminismus – byla obhájkyní práv žen. Zasazovala se také o vzdělávání mentálně postižených dětí. Přednášela o speciálních metodách vzdělávání dětí s mentálním postižením na učitelské škole College of Rome. Absolvovala dvoutýdenní celostátní přednáškové turné pro širokou veřejnost, kterého se také zúčastnily významné veřejné osobnosti.
31. března 1898 se jí narodilo jediné dítě – syn Mario Montessori (31. března 1898 – 10. února 1982) – z milostného vztahu s Giuseppem Montesanem, kolegou lékařem, který spolu s ní byl vedl v Římě Ortofrenickou školu (školu pro mentálně postižené). Pokud by se Maria provdala, očekávalo by se, že přestane se svou profesní kariérou. Místo sňatku se Maria rozhodla pokračovat ve své práci a studiu. Byla nucena svěřit svého syna do péče ošetřovatelky na venkově, rozrušená tím, že promeškala první roky jeho života. Svůj vztah s otcem dítěte chtěla utajit s podmínkou, že si žádný z nich nevezme nikoho jiného. Když byl Giuseppe Montesano rodinou dotlačen k výhodnému sociálnímu spojení a následně se oženil, Maria se cítila zrazena a rozhodla se opustit fakultní nemocnici.
Se svým synem Mariem se blíže setkala až v době jeho dospívání. Později Mario se vsou matkou spolupracoval a stal se skvělým asistentem v jejím výzkumu.
Od roku 1900 Maria vzdělávala pedagogy v „lékařsko-pedagogickém institutu“ pro vzdělávání mentálně postižených dětí s přidruženou laboratorní učebnou. Maria Montessori byla jmenována jeho spoluředitelkou. Do prvního ročníku se zapsalo 64 studentů, kteří studovali psychologii, anatomii a fyziologii nervového systému, antropologická měření, příčiny a charakteristiky mentálního postižení a speciální metody výuky. Během dvou let Dr. Montessori vyvinula metody a materiály, které později upravila pro použití s "mainstreemovými" zdravými dětmi.
V těchto letech Maria Montessori pracovala a zkoumala takzvané „frenastenické“ děti – v dnešním pojetí šlo o děti, které trpí nějakou formou kognitivního zpoždění, nemoci nebo postižení. Začala také cestovat, studovat, přednášet a publikovat na národní i mezinárodní úrovni. Nedílnou součástí jejího života byl feminismus – byla obhájkyní práv žen. Zasazovala se také o vzdělávání mentálně postižených dětí. Přednášela o speciálních metodách vzdělávání dětí s mentálním postižením na učitelské škole College of Rome. Absolvovala dvoutýdenní celostátní přednáškové turné pro širokou veřejnost, kterého se také zúčastnily významné veřejné osobnosti.
31. března 1898 se jí narodilo jediné dítě – syn Mario Montessori (31. března 1898 – 10. února 1982) – z milostného vztahu s Giuseppem Montesanem, kolegou lékařem, který spolu s ní byl vedl v Římě Ortofrenickou školu (školu pro mentálně postižené). Pokud by se Maria provdala, očekávalo by se, že přestane se svou profesní kariérou. Místo sňatku se Maria rozhodla pokračovat ve své práci a studiu. Byla nucena svěřit svého syna do péče ošetřovatelky na venkově, rozrušená tím, že promeškala první roky jeho života. Svůj vztah s otcem dítěte chtěla utajit s podmínkou, že si žádný z nich nevezme nikoho jiného. Když byl Giuseppe Montesano rodinou dotlačen k výhodnému sociálnímu spojení a následně se oženil, Maria se cítila zrazena a rozhodla se opustit fakultní nemocnici.
Se svým synem Mariem se blíže setkala až v době jeho dospívání. Později Mario se vsou matkou spolupracoval a stal se skvělým asistentem v jejím výzkumu.
Od roku 1900 Maria vzdělávala pedagogy v „lékařsko-pedagogickém institutu“ pro vzdělávání mentálně postižených dětí s přidruženou laboratorní učebnou. Maria Montessori byla jmenována jeho spoluředitelkou. Do prvního ročníku se zapsalo 64 studentů, kteří studovali psychologii, anatomii a fyziologii nervového systému, antropologická měření, příčiny a charakteristiky mentálního postižení a speciální metody výuky. Během dvou let Dr. Montessori vyvinula metody a materiály, které později upravila pro použití s "mainstreemovými" zdravými dětmi.
další studia (1901-1906)
V roce 1901 Montessori opustila Ortofrenickou školu i svou soukromou praxi a v roce 1902 se zapsala do filozofického studijního kursu na univerzitě v Římě. (Filozofie v té době zahrnovala hodně z toho, co je dnes považováno za psychologii.) Vystudovala teoretickou a morální filozofii, dějiny filozofie a psychologii jako takovou, ale nedostudovala. Věnovala se také nezávislému studiu antropologie a pedagogické filozofie, prováděla pozorování a experimentální výzkum na základních školách a znovu se zabývala prací Itarda a Séguina, překládala jejich knihy do italštiny. V této době začala uvažovat o přizpůsobení svých metod vzdělávání mentálně postižených dětí běžnému vzdělávání. Tuto sou práci která rozvíjela obor, který později nazvala „vědecká pedagogika“, pokračovala několik dalších let. V roce 1902 Montessori předložila svůj výzkum na druhém národním pedagogickém kongresu v Neapoli. Publikovala články o pedagogice. V letech 1903-1904 prováděla antropologický výzkum s italskými školáky a v roce 1904 se stala přednášející antropologie na univerzitě v Římě na pedagogické fakultě, kde setrvala do roku 1908. Její přednášky byly v roce 1910 později vydány knižně s názvem Pedagogická antropologie.
Casa dei bambini a šíření myšlenek (1906-1911)
Otevření prvního Domu dětí (Casa dei Bambini) na svátek Zjevení Páně, 6. ledna v ulici Via dei Marsi 53, ve čtvrti San Lorenzo v Římě.
V roce 1906 byla Maria Montessori pozvána, aby dohlížela na péči a výchovu skupiny dětí pracujících rodičů v nové obytné části pro rodiny s nízkými příjmy ve čtvrti San Lorenzo v Římě. Chtěla zde aplikovat svou práci a metody na děti bez mentálního postižení a nabídku přijala. Navrhla pro svou školu jméno Casa dei Bambini, neboli Dům dětí. První Casa se otevřela 6. ledna 1907 a zapsalo se do ní mezi 50 a 60 dětí ve věku od dvou do sedmi let. Třída byla vybavena učitelským stolem a tabulí, sporákem, malými židličkami, křesly a skupinovými stolky pro děti a uzamykatelným kabinetem na materiály, které Montessori vyvinula na ortofrenivké škole. Mezi aktivity pro děti patřila osobní péče, jako je oblékání a svlékání, péče o prostředí, jako je utírání prachu a zametání, a péče o zahradu. Děti používaly pomůcky, které Dr. Montessori vyvinula. Sama Dr. Montessori se zabývala teorií výuky, výzkumem a dalšími odbornými činnostmi, dohlížela a pozorovala práci ve třídě, ale neučila děti přímo. Každodenní výuku a péči zajišťovala pod vedením Montessori dcera stavebního vrátného. V této úplně první Montessori třídě Maria pozorovala chování dětí a toto pozorování vytvořilo základ její vzdělávací metody. Zaznamenala epizody hluboké pozornosti a koncentrace, mnohonásobné opakování činnosti a citlivost na pořádek v prostředí. Při volné volbě činnosti děti projevovaly větší zájem o praktické činnosti a Montessori materiály, než o hračky, které jim byly poskytnuty, a byly překvapivě nemotivované sladkostmi a jinými odměnami. Postupem času viděla, jak se objevila spontánní sebekázeň. Na základě svých pozorování Montessori zavedla řadu praktik, které se staly charakteristickými znaky její vzdělávací filozofie a metody. Těžký nábytek nahradila dětskými stolky a židlemi, které byly dostatečně lehké, aby s nimi děti mohly pohybovat, a materiály dětské velikosti umístila na nízké přístupné police. Spektrum praktických činností, jako je zametání a osobní péče, rozšířila o širokou škálu cvičení pro péči o životní prostředí a o sebe sama, včetně aranžování květin, mytí rukou, péče o domácí mazlíčky a vaření. Do třídy také zapojila venkovní prostor a děti mohly volně přecházet a podle svých potřeb využívat materiály, které chtěly používat.
Ve své knize The Montessori Method: Scientific Pedagogy as Applied to Child Education in 'The Childhood Houses' with Additions and Revisions by the Author nastiňuje typický zimní den výuky, který začíná v 09 hod. a končí v 16 hodin.
9–10 hod. Příchod. Pozdrav. Kontrola osobní čistoty. Cvičení praktického života. (Děti si navzájem pomáhaly oblékat a svlékat zástěry. Procházely místnost, aby viděly, zda je vše v pořádku nebo zaprášené a pod.) Jazyk (Konverzace: Děti vyprávějí o událostech předchozího dne.) Náboženská cvičení.
10–11 hod. Intelektuální cvičení. Lekce s krátkými přestávkami. Slovní zásoba. Smyslová cvičení. 11–11:30 hod. Jednoduchá gymnastika: Běžné pohyby prováděné ladně, normální poloha těla, chůze, pochod v řadě, pozdravy, pohyby pro pozornost, ladné pokládání předmětů.
11:30–12 hod. Oběd: Krátká modlitba.
12–13 hod. Volná hra.
13–14 hod. Vedené hry pokud možno pod širým nebem. V tomto období zase starší děti procházejí nácviky praktického života, úklidem třídy, utíráním prachu, uváděním materiálu do pořádku. Obecná kontrola čistoty. Konverzace.
14–15 hod. Ruční práce. Modelování z hlíny, výtvarné činnosti atd.
15–16 hod. Společné cvičení (gymnastika) a písničky pokud možno pod širým nebem. Cvičení pro rozvoj předvídavosti. Péče o rostliny a zvířata.
V roce 1906 byla Maria Montessori pozvána, aby dohlížela na péči a výchovu skupiny dětí pracujících rodičů v nové obytné části pro rodiny s nízkými příjmy ve čtvrti San Lorenzo v Římě. Chtěla zde aplikovat svou práci a metody na děti bez mentálního postižení a nabídku přijala. Navrhla pro svou školu jméno Casa dei Bambini, neboli Dům dětí. První Casa se otevřela 6. ledna 1907 a zapsalo se do ní mezi 50 a 60 dětí ve věku od dvou do sedmi let. Třída byla vybavena učitelským stolem a tabulí, sporákem, malými židličkami, křesly a skupinovými stolky pro děti a uzamykatelným kabinetem na materiály, které Montessori vyvinula na ortofrenivké škole. Mezi aktivity pro děti patřila osobní péče, jako je oblékání a svlékání, péče o prostředí, jako je utírání prachu a zametání, a péče o zahradu. Děti používaly pomůcky, které Dr. Montessori vyvinula. Sama Dr. Montessori se zabývala teorií výuky, výzkumem a dalšími odbornými činnostmi, dohlížela a pozorovala práci ve třídě, ale neučila děti přímo. Každodenní výuku a péči zajišťovala pod vedením Montessori dcera stavebního vrátného. V této úplně první Montessori třídě Maria pozorovala chování dětí a toto pozorování vytvořilo základ její vzdělávací metody. Zaznamenala epizody hluboké pozornosti a koncentrace, mnohonásobné opakování činnosti a citlivost na pořádek v prostředí. Při volné volbě činnosti děti projevovaly větší zájem o praktické činnosti a Montessori materiály, než o hračky, které jim byly poskytnuty, a byly překvapivě nemotivované sladkostmi a jinými odměnami. Postupem času viděla, jak se objevila spontánní sebekázeň. Na základě svých pozorování Montessori zavedla řadu praktik, které se staly charakteristickými znaky její vzdělávací filozofie a metody. Těžký nábytek nahradila dětskými stolky a židlemi, které byly dostatečně lehké, aby s nimi děti mohly pohybovat, a materiály dětské velikosti umístila na nízké přístupné police. Spektrum praktických činností, jako je zametání a osobní péče, rozšířila o širokou škálu cvičení pro péči o životní prostředí a o sebe sama, včetně aranžování květin, mytí rukou, péče o domácí mazlíčky a vaření. Do třídy také zapojila venkovní prostor a děti mohly volně přecházet a podle svých potřeb využívat materiály, které chtěly používat.
Ve své knize The Montessori Method: Scientific Pedagogy as Applied to Child Education in 'The Childhood Houses' with Additions and Revisions by the Author nastiňuje typický zimní den výuky, který začíná v 09 hod. a končí v 16 hodin.
9–10 hod. Příchod. Pozdrav. Kontrola osobní čistoty. Cvičení praktického života. (Děti si navzájem pomáhaly oblékat a svlékat zástěry. Procházely místnost, aby viděly, zda je vše v pořádku nebo zaprášené a pod.) Jazyk (Konverzace: Děti vyprávějí o událostech předchozího dne.) Náboženská cvičení.
10–11 hod. Intelektuální cvičení. Lekce s krátkými přestávkami. Slovní zásoba. Smyslová cvičení. 11–11:30 hod. Jednoduchá gymnastika: Běžné pohyby prováděné ladně, normální poloha těla, chůze, pochod v řadě, pozdravy, pohyby pro pozornost, ladné pokládání předmětů.
11:30–12 hod. Oběd: Krátká modlitba.
12–13 hod. Volná hra.
13–14 hod. Vedené hry pokud možno pod širým nebem. V tomto období zase starší děti procházejí nácviky praktického života, úklidem třídy, utíráním prachu, uváděním materiálu do pořádku. Obecná kontrola čistoty. Konverzace.
14–15 hod. Ruční práce. Modelování z hlíny, výtvarné činnosti atd.
15–16 hod. Společné cvičení (gymnastika) a písničky pokud možno pod širým nebem. Cvičení pro rozvoj předvídavosti. Péče o rostliny a zvířata.
|
Maria Montessori cítila, že samostatnou prací mohou děti rozvinout autonomii a získat motivaci k rozvoji myšlení a porozumění. Také dospěla k názoru, že uznání všech dětí jako jednotlivců a zacházení s nimi jako s takovými by přineslo lepší učení a naplnění potenciálu každého konkrétního dítěte. Pokračovala v přizpůsobování a zdokonalování materiálů, které dříve vyvinula, a upravovala nebo odstraňovala cvičení, která si děti vybíraly méně často. Na základě svých pozorování Montessori experimentovala s tím, aby umožnila dětem svobodnou volbu materiálů, nepřetržitou práci a svobodu pohybu a aktivity v rámci limitů daných prostředím. Začala vnímat samostatnost jako cíl výchovy a roli učitele jako pozorovatele a ředitele vrozeného psychického vývoje dětí. Rozšíření Montessori vzdělávání v Itálii První Casa dei Bambini byla úspěšná a druhá byla otevřena 7. dubna 1907. Děti v jejích programech nadále projevovaly koncentraci, pozornost a spontánní sebekázeň.
|
mezinárodní věhlas (1909–1915)
Už v roce 1909 začalo dílo Marie Montessori přitahovat pozornost v mezinárodním kontextu. Její práce byly často publikovány v mezinárodním měřítku a rychle se rozšířily. Koncem roku 1911 bylo Montessori vzdělávání oficiálně přijato ve veřejných školách v Itálii a Švýcarsku a připravovali se na jeho přijetí ve Spojeném království. V roce 1912 se otevřely Montessori školy v Paříži a mnoha dalších západoevropských městech a měli o něj zájem také v Argentině, Austrálii, Číně, Indii, Japonsku, Korei, Mexiku, Švýcarsku, Sýrii, USA a na Novém Zélandu. Veřejné školyv Londýně, Johannesburgu, Římě a Stockholmu přijaly její metodu do svých vzdělávacích programů. Byly založeny asociace Montessori byly ve Spojených státech (Montessori American Committee) a ve Spojeném království (the Montessori Society for the United Kingdom). V roce 1913 se v Římě konal první mezinárodní výcvikový kurz, druhý pak hned v roce 1914.
Knihy Montessori
V USA byl v tomto období vydán překlad její knihy Il Metodo della Pedagogia Scientifica pod názvem The Montessori Method: Scientific Pedagogy as Applied to Child Education in the Children's Houses a stal se bestsellerem. Následovalo vydání v Británii a Švýcarsku. V Itálii v roce 1913 vyšlo autorkou revidované vydání této knihy. Ve stejném roce byla kniha vydána v Rusku a Polsku a v roce 1914 v Německu, Japonsku a Rumunsku. Následovalo Španělsko (1915), Holandsko (1916) a Dánsko (1917).
Pedagogical Anthropology vyšla v angličtině v roce 1913.
V roce 1914 Montessori vydala v angličtině Doctor Montessori's Own Handbook, praktickou příručku k didaktickým materiálům, které vyvinula.
Maria Montessori ve Spojených státech – popularita i kritika
V letech 1911 a 1912 byla práce Marie Montessori velice populární a široce propagovaná v USA, zejména v sérii článků v časopise McClure's Magazine. První severoamerická Montessori škola byla otevřena v říjnu 1911 v Tarrytown, New York. Zastánci této metody se stali vynálezce Alexander Graham Bell a jeho manželka a v jejich kanadském domě byla otevřena druhá škola. Knihy The Montessori Method se rychle vyprodalo šest vydání.
První mezinárodní vzdělávací kurz v Římě v roce 1913 byl sponzorován americkou asociací Montessori výbor a 67 z 83 studentů bylo z USA.
V roce 1913 bylo v USA více než 100 Montessori škol.
Maria Montessori odcestovala v prosinci 1913 do Spojených států na třítýdenní přednáškové turné, které zahrnovalo filmy z jejích evropských škol, Zde se, kamkoli se pohnula, setkala s nadšenými davy lidí. Znovu se pak do USA vrátila v roce 1915 (cesta byla sponzorována) National Education Association, aby předvedla svou práci na mezinárodním veletrhu Panama-Pacific International Exposition v San Franciscu v Kalifornii a aby zde vedla třetí mezinárodní školicí kurz. Na výstavě byla instalována prosklená učebna a na třídu 21 dětí se přišly podívat tisíce pozorovatelů.
V listopadu 1915 zemřel Marii Montessori otec a ona se vrátila do Itálie.
Přestože Montessori a její vzdělávací přístup byly v USA populární, neobešla se bez odporu a kontroverze. Vlivný progresivní pedagog William Heard Kilpatrick, následovník amerického filozofa a vzdělávacího reformátora Johna Deweyho, napsal odmítavou a kritickou knihu s názvem The Montessori Method Examined, která měla široký dopad. Kritická byla i Národní asociace mateřských škol. Kritici tvrdili, že Montessori metoda je zastaralá, příliš rigidní, příliš závislá na smyslovém tréninku a ponechává příliš malý prostor pro představivost, sociální interakci a hru. Další kontroverzí se stalo to, jak přísně Maria Montessori kontrolovala správné uvádění její metody do praxe a jak podrobně školila učitele.
Kromě toho se Montessori naléhání na přísnou kontrolu nad vypracováním její metody, školením učitelů, Poté, co MM v roce 1915 z USA odjela, se Montessori hnutí v USA roztříštilo a Montessori vzdělávání bylo až do roku 1952 spíše okrajovou záležitostí.
Knihy Montessori
V USA byl v tomto období vydán překlad její knihy Il Metodo della Pedagogia Scientifica pod názvem The Montessori Method: Scientific Pedagogy as Applied to Child Education in the Children's Houses a stal se bestsellerem. Následovalo vydání v Británii a Švýcarsku. V Itálii v roce 1913 vyšlo autorkou revidované vydání této knihy. Ve stejném roce byla kniha vydána v Rusku a Polsku a v roce 1914 v Německu, Japonsku a Rumunsku. Následovalo Španělsko (1915), Holandsko (1916) a Dánsko (1917).
Pedagogical Anthropology vyšla v angličtině v roce 1913.
V roce 1914 Montessori vydala v angličtině Doctor Montessori's Own Handbook, praktickou příručku k didaktickým materiálům, které vyvinula.
Maria Montessori ve Spojených státech – popularita i kritika
V letech 1911 a 1912 byla práce Marie Montessori velice populární a široce propagovaná v USA, zejména v sérii článků v časopise McClure's Magazine. První severoamerická Montessori škola byla otevřena v říjnu 1911 v Tarrytown, New York. Zastánci této metody se stali vynálezce Alexander Graham Bell a jeho manželka a v jejich kanadském domě byla otevřena druhá škola. Knihy The Montessori Method se rychle vyprodalo šest vydání.
První mezinárodní vzdělávací kurz v Římě v roce 1913 byl sponzorován americkou asociací Montessori výbor a 67 z 83 studentů bylo z USA.
V roce 1913 bylo v USA více než 100 Montessori škol.
Maria Montessori odcestovala v prosinci 1913 do Spojených států na třítýdenní přednáškové turné, které zahrnovalo filmy z jejích evropských škol, Zde se, kamkoli se pohnula, setkala s nadšenými davy lidí. Znovu se pak do USA vrátila v roce 1915 (cesta byla sponzorována) National Education Association, aby předvedla svou práci na mezinárodním veletrhu Panama-Pacific International Exposition v San Franciscu v Kalifornii a aby zde vedla třetí mezinárodní školicí kurz. Na výstavě byla instalována prosklená učebna a na třídu 21 dětí se přišly podívat tisíce pozorovatelů.
V listopadu 1915 zemřel Marii Montessori otec a ona se vrátila do Itálie.
Přestože Montessori a její vzdělávací přístup byly v USA populární, neobešla se bez odporu a kontroverze. Vlivný progresivní pedagog William Heard Kilpatrick, následovník amerického filozofa a vzdělávacího reformátora Johna Deweyho, napsal odmítavou a kritickou knihu s názvem The Montessori Method Examined, která měla široký dopad. Kritická byla i Národní asociace mateřských škol. Kritici tvrdili, že Montessori metoda je zastaralá, příliš rigidní, příliš závislá na smyslovém tréninku a ponechává příliš malý prostor pro představivost, sociální interakci a hru. Další kontroverzí se stalo to, jak přísně Maria Montessori kontrolovala správné uvádění její metody do praxe a jak podrobně školila učitele.
Kromě toho se Montessori naléhání na přísnou kontrolu nad vypracováním její metody, školením učitelů, Poté, co MM v roce 1915 z USA odjela, se Montessori hnutí v USA roztříštilo a Montessori vzdělávání bylo až do roku 1952 spíše okrajovou záležitostí.
1916
Dostává pozvání od představitelů města Barcelony, kam se stěhuje. Barcelona se stává jejím domovem až do roku 1936, kdy se k moci dostávají jednotky generála Franca.
1920
Přednáší na Univerzitě v Amsterdamu. Poprvé zde popisuje svoji představu o středoškolském vzdělávání.
1924
Setkává se s Benitem Mussolinim, který se ujal moci v roce 1922. Po tomto setkání dochází k oficiálnímu uznání a šíření zakládání Montessori škol za podpory italské vlády.
1929
Marie spolupracuje společně s architekty na vybudování modelové Montessori školy a školícího centra pro učitele v Římě. V Helsingør v Dánsku se koná první Mezinárodní Montessori kongres. Společně se svým synem Mariem zakládá Mezinárodní Montessori Asociaci (Association Montessori Internationale AMI) se sídlem v Berlíně.
1933
Nacisté systematicky likvidují Montessori hnutí v Německu a zavírají všechny již fungující Montessori školy.
1934
Po konfliktech s fašistickým režimem v Itálii dochází k okamžité likvidaci hnutí a uzavření všech Montessori zařízení.
1936
Kvůli poměrům ve Španělsku pod vládou generála Franca je Marie nucena uprchnout. Nejprve odchází do Anglie a později do Nizozemí, které se stává jejím domovem. Montessori asociace (AMI) přesouvá své sídlo do Amsterdamu. V Nizozemí je v této chvíli provozováno na dvě stě Montessori zařízení.
1939
Odjíždí společně se svým synem Mariem do Indie na pozvání Theosofické společnosti, která v Indii úspěšně praktikovala Montessori metodu v boji proti negramotnosti. Mariin záměr byl setrvat tři měsíce, po dobu jednoho tréninkového kurzu.
1940
Itálie vstupuje do druhé světové války a připojuje se na stranu Německa. V červnu je Mario zajat britskou koloniální vládou jako nepřátelský cizinec a Marie je nucena zdržovat se pouze na pozemcích Theosofické společnosti. Mario je propuštěn v srpnu díky respektu, který Viceroy choval k Marii Montessori a také proto, aby oslavil její 70. narozeniny. I přes tento přátelský čin není rodině Montessori dovoleno vycestovat z Indie až do konce druhé světové války.
1946
Po skončení druhé světové války se Marie vrací společně se synem do Evropy.
1947
Marie a Mario Montessori zakládají Montessori Centrum v Londýně. Marie podniká výlet do Itálie, kde se snaží obnovit Montessori společnost. Daří se jí dosáhnout znovuotevření Montessori zařízení. Vrací se do Indie, kde vede tréninkový Montessori kurz v Adyaru.
1949
Marie Montessori získává první nominaci na Nobelu cenu za mír. Další nominace dostává v letech 1950 a 1951. Definitivně se vrací do Evropy.
1952
Marie Montessori umírá 6. května v Noordwijku aan Zee, v Nizozemí. Je pohřbena na místním katolickém hřbitově.
