Základy Montessori pedagogiky
Montessori metoda se v posledních letech rozšířila do škol a školek po celé České republice a našla si mnoho příznivců, jejichž počet stále roste. Školky a školy, které tuto metodu používají se u nás řadí do tzv. alternativního školství. V čem ale Montessori metoda spočívá? Mnozí asi tuší, že přístup k dětem bude méně autoritativní, ve školách se nebude hodnotit známkami, dětem bude ponechána větší svoboda a učitelé budou více podporovat rozvoj dětské individuality. Někteří rodiče mohou mít na druhé straně obavy, že tento systém děti nenaučí poslušnosti, nezískají potřebnou disciplínu k učení a ve znalostech učební látky budou zaostávat za dětmi z klasických škol. Považujeme tudíž za vhodné alespoň částečně objasnit, co se za pojmem Montessori pedagogika nebo Montessori metoda skrývá.
Montessori metoda se v posledních letech rozšířila do škol a školek po celé České republice a našla si mnoho příznivců, jejichž počet stále roste. Školky a školy, které tuto metodu používají se u nás řadí do tzv. alternativního školství. V čem ale Montessori metoda spočívá? Mnozí asi tuší, že přístup k dětem bude méně autoritativní, ve školách se nebude hodnotit známkami, dětem bude ponechána větší svoboda a učitelé budou více podporovat rozvoj dětské individuality. Někteří rodiče mohou mít na druhé straně obavy, že tento systém děti nenaučí poslušnosti, nezískají potřebnou disciplínu k učení a ve znalostech učební látky budou zaostávat za dětmi z klasických škol. Považujeme tudíž za vhodné alespoň částečně objasnit, co se za pojmem Montessori pedagogika nebo Montessori metoda skrývá.
Principy a pojmy Montessori pedagogiky
V čem tedy spočíval úspěch Marie Montessori při práci s dětmi, co při své práci s dětmi vypozorovala a k jakým závěrům došla?
Absorbující mysl
Jedinečná mysl dítěte do šesti let schopná nasát jako houba vše kolem sebe (jazyk, pohyby, emoce, přesvědčení, atd.), a to všechno snadno a bez úsilí. Současná neurologie ji nazývá plasticita mozku.
Senzitivní fáze
Maria zjistila, že u dětí existují tzv. senzitivní fáze, neboli období zvýšené vnímavosti pro určitou dovednost. Jsou to v podstatě ohraničené časové úseky, kdy je dítě nejlépe uzpůsobeno k získávání určitého rysu nebo dovednosti. Pokud nejsou pro dítě vytvořeny vhodné podmínky, aby si tu kterou dovednost osvojilo právě v této době musí pak v budoucnu na její naučení vynaložit daleko více energie. Např. v určitém věku se dítě začne zajímat o písmena a o čtení. Pokud má vhodné podmínky a dostane prostor, naučí se číst s chutí a minimálním úsilím. Pokud již toto období pominulo a senzitivní fáze byla promeškána, bude muset na výuku čtení vynaložit daleko více námahy a pravděpodobně k tomu bude mít i o hodně méně chuti. Senzitivní období nejsou u dětí stejná. U každého mohou přijít v trochu jiném věku, a proto je důležité k dětem přistupovat individuálně a pozorovat, o co právě jeví zájem a včas jim nabídnout vhodnou aktivitu. Dítě se přitom dokáže učit samo přirozeně, tím že absorbuje vjemy a podněty ze svého okolí.
Polarita pozornosti
Vypozorovala u dětí neuvěřitelnou schopnost soustředit se na určitou práci, kterou nazvala polarita pozornosti. Pokud je dítě nějakou činností zaujato je schopné tuto činnost mnohokrát opakovat, dokud se „nenasytí“. Je proto potřeba dítě nevyrušovat a poskytnout mu dostatek času, aby práci samo dokončilo.
Od konkrétního k abstraktnímu
Uvědomovala, že u dětí se abstraktní myšlení teprve vyvíjí a proto je potřeba hlavně u mladších dětí vycházet z konkrétních věcí, které můžou uchopit, osahat si je, a teprve potom postupovat k čím dál více abstraktnímu. Současně se snažila, aby dítě při učení zapojovalo co nejvíce smyslů a věděla, že fyzický vývoj dítěte jde ruku v ruce s psychickým a tomu svou výuku přizpůsobovala.
Smysl pro řád a pořádek
Všimla si, že přestože děti často navenek působí jako „nepořádníci“, při dobrém pozorování zjistíme, že v sobě mají zakořeněný velký smysl pro řád. Děti rády nachází věci na stejném místě, dostává se jim většího pocitu bezpečí, když ví, kde co najdou, co bude po čem následovat. Děti rovněž potřebují znát pravidla, mít svůj prostor, své hranice, a ty jsou v Montessori zařízeních jasně stanoveny. Např. při práci používají děti koberečky, popř. tácky, které jasně vymezují jejich prostor, na kterém s pomůckami pracují a do kterého jim druzí mohou zasáhnout pouze po domluvě s nimi. Při přerušení činnosti si ke své práci přiloží jmenovku, popřípadě fotku, a může se k ní vrátit a dokončit ji později.
Svoboda a zodpovědnost
Zjistila, jak je pro děti důležitý pocit svobody v rámci vymezených hranic a že i poměrně malé děti jsou schopny nést určitou zodpovědnost. Umějí se o sebe postarat často daleko více než si myslíme, ale potřebují k tomu čas a prostor, aby se to naučily. V této souvislosti vypozorovala MM také, jak je pro děti důležitá práce s chybou a jak je potřebné, aby děti pocítily ne trest za chyby nebo špatné chování, ale přirozený důsledek svého jednání. Což znamená např. pokud dítě nepozorností něco rozlije, důsledkem není pohlavek nebo vyhubování, jak je nešikovné, ale musí si vzít hadřík a uklidit po sobě. Pokud by se taková věc stávala pravidelně, dítě na tuto činnost ještě není pravděpodobně zralé, a znamená to, že bude potřebovat pomoc.
Individuální přístup
K dítěti je třeba přistupovat individuálně. Ne všechny děti jsou ve stejném věku na stejné úrovni, současně je každé dítě jiná osobnost, pochází z jiných podmínek a má jiné potřeby.
Připravené prostředí a svoboda volby
Kladla velký důraz na připravené prostředí, které dítě potřebuje, aby si mohlo vybrat činnost podle svého zájmu a naladění. Pokud je dítě nerozhodné, je zde učitel, aby pomohl ve výběru, popřípadě, když je dítě příliš jednostranně zaměřené, učitel by měl vhodným způsobem přivést dítě k jinému typu práce.
Práce s pomůckami formou pokusů a omylů
Pro výuku dítěte vytvořila Maria Montessori speciální pomůcky, které pomáhají dítěti osvojit si názorně různé znalosti a dovednosti. Pomůcky usnadňují pochopení nových jevů, ale rovněž napomáhají k tomu, aby si dítě již nabyté vědomosti osvojilo a lépe uložilo do paměti. Důležité je, že téměř u všech pomůcek existuje systém kontroly, aby si samo dítě mohlo ověřit, jestli pracovalo správně a mohlo se učit ze svých chyb.
Princip věkové heterogenity
V Montessori zařízeních jsou pohromadě děti různého věku, což je důležité, jelikož mladší děti se mohou učit od starších, starší si zase mohou své znalosti vyzkoušet a upevnit i tím, že je vysvětlují mladším, přičemž se učí i sociálním dovednostem a vzájemné spolupráci.
Logické souvislosti
Maria si uvědomovala propojení všech oblastí života , jak vše souvisí se vším, a to promítala i do způsobu výuky. V Montessori zařízeních se tudíž pracuje s projekty, ve kterých jsou věci spojovány do logických souvislostí. Např. projekt voda – spojuje se přírodověda (koloběh vody, …), matematika (měří se hladina vody a počítá se), český jazyk (slova spojená s vodou), výtvarná výchova (malují se obrázky s vodní tematikou…), hudební výchova (písničky o vodě…), atd.
Montessori učitel
Ve svých knihách hovoří o vnitřní proměně osobnosti učitele a o jeho důkladné přípravě. Maria Montessori klade na učitele velké požadavky. Učitel než předstoupí před děti by měl nejprve pracovat na sobě. Měl by se naučit být dobrým pozorovatelem, jednat s klidem a rozmyslem, zbavovat se vlastních psychický bloků a defektů, neboť vše se může přenášet na děti. V dobře zaběhnutém Montessori zařízení se může na první pohled, že toho učitel moc nedělá, děti pracují v klidu a samostatně a on je jen pozoruje, ale právě za tím je velká práce učitele. Učitel by měl umět pomoci v okamžiku, kdy je požádán o pomoc nebo když vidí, že je třeba, aby pomohl. Pomáhat by měl však podle zásady „pomoz mi, abych to dokázal sám“. Neměl by tedy dělat věci za dítě, ale měl by dítěti pomoci, aby je mohlo zvládnout samo.
Učitel se musí také starat o prostředí, aby bylo pro děti připravené, a pomáhá dětem s výběrem didaktického materiálu a ukazuje jim, jak s ním pracovat. Měl by se stále pokoušet nadchnout děti pro práci. Je potřeba, aby nejprve naslouchal a potom se ptal. Lepší je, když si dítě odpověď na své otázky nalezne s učitelovou pomocí samo a učitel mu svůj úhel pohledu nevnucuje. Při práci by učitel měl dítě co nejméně vyrušovat. Je potřeba, aby respektoval osobnost dětí, ale současně dětem pomáhal dodržovat stanovená pravidla.
Pojetí pochvaly a trestu
Většina z nás byla zvyklá na metodu cukru a biče, tedy odměn, pochval a trestů. Maria Montessori ale upozorňovala na její negativní důsledky a metoda Montessori se pochval a trestů snaží vyvarovat. Na místo trestu, který s „prohřeškem“ nemá logickou souvislost, by dítě mělo pocítit přirozený důsledek svého chování, o kterém byla zmínka již v předchozím textu. S pochvalou se zachází přiměřeně, aby se dítě nestalo na pochvale závislé a neomezila se tak zbytečně svoboda volby dítěte. Dítě by mělo cítit sebeuspokojení z práce, kterou dělá a nedělat věci kvůli pochvale. Je lepší ocenit konkrétní věc, která se dítěti povedla, popovídat se s ním o ni a také o tom, jak se cítí, když něco dobře zvládlo. Celkový přístup učitele Montessori k dětem by měl být láskyplný a co nejméně hodnotící.
Ticho a klid, elipsa
Montessori klade velký důraz na soustředěnost, ticho a klid. Děti by měli mít na svou práci klid, po třídě by se měli pohybovat pomalu a mezi sebou hovořit tiše. (Samozřejmě i MM si uvědomovala potřebu dětí se vydovádět a vybít, proto doporučovala zařazovat pravidelně pobyt venku a různé pohybové aktivity.) Pro zklidnění a nácvik koncentrace vymyslela MM chůzi po elipse, která se na první pohled může některým z nás zdát poněkud zvláštní, nicméně má velký význam. Většinou každý den se děti scházejí na elipse. Sednou si po jejím obvodu, ztiší se a postupně se střídají v chůzi po elipse. Většinou jich chodí několik najednou a oběma rukama drží předmět, který zpravidla nějak tématicky souvisí s tím, čím se právě zabývají. Nohy kladou v tichosti (často při jemné hudbě) těsně za sebou od paty přes chodidlo na špičku. Toto na první pohled lehké cvičení je ve skutečnosti zvlášť pro malé děti velmi náročné na rovnováhu a soustředění. Elipsa je cvičení trpělivosti, psychické a fyzické rovnováhy, klidu, ticha a koncentrace pozornosti, které nám v dnešním světě tolik chybí. Děti se přitom naladí na činnost, která bude následovat. Některé děti potřebují kroužit po elipse víckrát, dokud se jejich potřeba neuspokojí. Po chůzi po elipse může následovat komunitní kruh, kdy děti mohou verbalizovat své dojmy, popřípadě je možné řešit i určitou problematiku.
Závěrem
Pedagogika Marie Montessori se tedy vyvíjí již celé století a tvoří ucelený a propracovaný vzdělávací systém respektující vývojová období dítěte a korespondující s psychologickými teoriemi vývojových potřeb dítěte. Je nejrozšířenějším alternativním výukovým programem.
V čem tedy spočíval úspěch Marie Montessori při práci s dětmi, co při své práci s dětmi vypozorovala a k jakým závěrům došla?
Absorbující mysl
Jedinečná mysl dítěte do šesti let schopná nasát jako houba vše kolem sebe (jazyk, pohyby, emoce, přesvědčení, atd.), a to všechno snadno a bez úsilí. Současná neurologie ji nazývá plasticita mozku.
Senzitivní fáze
Maria zjistila, že u dětí existují tzv. senzitivní fáze, neboli období zvýšené vnímavosti pro určitou dovednost. Jsou to v podstatě ohraničené časové úseky, kdy je dítě nejlépe uzpůsobeno k získávání určitého rysu nebo dovednosti. Pokud nejsou pro dítě vytvořeny vhodné podmínky, aby si tu kterou dovednost osvojilo právě v této době musí pak v budoucnu na její naučení vynaložit daleko více energie. Např. v určitém věku se dítě začne zajímat o písmena a o čtení. Pokud má vhodné podmínky a dostane prostor, naučí se číst s chutí a minimálním úsilím. Pokud již toto období pominulo a senzitivní fáze byla promeškána, bude muset na výuku čtení vynaložit daleko více námahy a pravděpodobně k tomu bude mít i o hodně méně chuti. Senzitivní období nejsou u dětí stejná. U každého mohou přijít v trochu jiném věku, a proto je důležité k dětem přistupovat individuálně a pozorovat, o co právě jeví zájem a včas jim nabídnout vhodnou aktivitu. Dítě se přitom dokáže učit samo přirozeně, tím že absorbuje vjemy a podněty ze svého okolí.
Polarita pozornosti
Vypozorovala u dětí neuvěřitelnou schopnost soustředit se na určitou práci, kterou nazvala polarita pozornosti. Pokud je dítě nějakou činností zaujato je schopné tuto činnost mnohokrát opakovat, dokud se „nenasytí“. Je proto potřeba dítě nevyrušovat a poskytnout mu dostatek času, aby práci samo dokončilo.
Od konkrétního k abstraktnímu
Uvědomovala, že u dětí se abstraktní myšlení teprve vyvíjí a proto je potřeba hlavně u mladších dětí vycházet z konkrétních věcí, které můžou uchopit, osahat si je, a teprve potom postupovat k čím dál více abstraktnímu. Současně se snažila, aby dítě při učení zapojovalo co nejvíce smyslů a věděla, že fyzický vývoj dítěte jde ruku v ruce s psychickým a tomu svou výuku přizpůsobovala.
Smysl pro řád a pořádek
Všimla si, že přestože děti často navenek působí jako „nepořádníci“, při dobrém pozorování zjistíme, že v sobě mají zakořeněný velký smysl pro řád. Děti rády nachází věci na stejném místě, dostává se jim většího pocitu bezpečí, když ví, kde co najdou, co bude po čem následovat. Děti rovněž potřebují znát pravidla, mít svůj prostor, své hranice, a ty jsou v Montessori zařízeních jasně stanoveny. Např. při práci používají děti koberečky, popř. tácky, které jasně vymezují jejich prostor, na kterém s pomůckami pracují a do kterého jim druzí mohou zasáhnout pouze po domluvě s nimi. Při přerušení činnosti si ke své práci přiloží jmenovku, popřípadě fotku, a může se k ní vrátit a dokončit ji později.
Svoboda a zodpovědnost
Zjistila, jak je pro děti důležitý pocit svobody v rámci vymezených hranic a že i poměrně malé děti jsou schopny nést určitou zodpovědnost. Umějí se o sebe postarat často daleko více než si myslíme, ale potřebují k tomu čas a prostor, aby se to naučily. V této souvislosti vypozorovala MM také, jak je pro děti důležitá práce s chybou a jak je potřebné, aby děti pocítily ne trest za chyby nebo špatné chování, ale přirozený důsledek svého jednání. Což znamená např. pokud dítě nepozorností něco rozlije, důsledkem není pohlavek nebo vyhubování, jak je nešikovné, ale musí si vzít hadřík a uklidit po sobě. Pokud by se taková věc stávala pravidelně, dítě na tuto činnost ještě není pravděpodobně zralé, a znamená to, že bude potřebovat pomoc.
Individuální přístup
K dítěti je třeba přistupovat individuálně. Ne všechny děti jsou ve stejném věku na stejné úrovni, současně je každé dítě jiná osobnost, pochází z jiných podmínek a má jiné potřeby.
Připravené prostředí a svoboda volby
Kladla velký důraz na připravené prostředí, které dítě potřebuje, aby si mohlo vybrat činnost podle svého zájmu a naladění. Pokud je dítě nerozhodné, je zde učitel, aby pomohl ve výběru, popřípadě, když je dítě příliš jednostranně zaměřené, učitel by měl vhodným způsobem přivést dítě k jinému typu práce.
Práce s pomůckami formou pokusů a omylů
Pro výuku dítěte vytvořila Maria Montessori speciální pomůcky, které pomáhají dítěti osvojit si názorně různé znalosti a dovednosti. Pomůcky usnadňují pochopení nových jevů, ale rovněž napomáhají k tomu, aby si dítě již nabyté vědomosti osvojilo a lépe uložilo do paměti. Důležité je, že téměř u všech pomůcek existuje systém kontroly, aby si samo dítě mohlo ověřit, jestli pracovalo správně a mohlo se učit ze svých chyb.
Princip věkové heterogenity
V Montessori zařízeních jsou pohromadě děti různého věku, což je důležité, jelikož mladší děti se mohou učit od starších, starší si zase mohou své znalosti vyzkoušet a upevnit i tím, že je vysvětlují mladším, přičemž se učí i sociálním dovednostem a vzájemné spolupráci.
Logické souvislosti
Maria si uvědomovala propojení všech oblastí života , jak vše souvisí se vším, a to promítala i do způsobu výuky. V Montessori zařízeních se tudíž pracuje s projekty, ve kterých jsou věci spojovány do logických souvislostí. Např. projekt voda – spojuje se přírodověda (koloběh vody, …), matematika (měří se hladina vody a počítá se), český jazyk (slova spojená s vodou), výtvarná výchova (malují se obrázky s vodní tematikou…), hudební výchova (písničky o vodě…), atd.
Montessori učitel
Ve svých knihách hovoří o vnitřní proměně osobnosti učitele a o jeho důkladné přípravě. Maria Montessori klade na učitele velké požadavky. Učitel než předstoupí před děti by měl nejprve pracovat na sobě. Měl by se naučit být dobrým pozorovatelem, jednat s klidem a rozmyslem, zbavovat se vlastních psychický bloků a defektů, neboť vše se může přenášet na děti. V dobře zaběhnutém Montessori zařízení se může na první pohled, že toho učitel moc nedělá, děti pracují v klidu a samostatně a on je jen pozoruje, ale právě za tím je velká práce učitele. Učitel by měl umět pomoci v okamžiku, kdy je požádán o pomoc nebo když vidí, že je třeba, aby pomohl. Pomáhat by měl však podle zásady „pomoz mi, abych to dokázal sám“. Neměl by tedy dělat věci za dítě, ale měl by dítěti pomoci, aby je mohlo zvládnout samo.
Učitel se musí také starat o prostředí, aby bylo pro děti připravené, a pomáhá dětem s výběrem didaktického materiálu a ukazuje jim, jak s ním pracovat. Měl by se stále pokoušet nadchnout děti pro práci. Je potřeba, aby nejprve naslouchal a potom se ptal. Lepší je, když si dítě odpověď na své otázky nalezne s učitelovou pomocí samo a učitel mu svůj úhel pohledu nevnucuje. Při práci by učitel měl dítě co nejméně vyrušovat. Je potřeba, aby respektoval osobnost dětí, ale současně dětem pomáhal dodržovat stanovená pravidla.
Pojetí pochvaly a trestu
Většina z nás byla zvyklá na metodu cukru a biče, tedy odměn, pochval a trestů. Maria Montessori ale upozorňovala na její negativní důsledky a metoda Montessori se pochval a trestů snaží vyvarovat. Na místo trestu, který s „prohřeškem“ nemá logickou souvislost, by dítě mělo pocítit přirozený důsledek svého chování, o kterém byla zmínka již v předchozím textu. S pochvalou se zachází přiměřeně, aby se dítě nestalo na pochvale závislé a neomezila se tak zbytečně svoboda volby dítěte. Dítě by mělo cítit sebeuspokojení z práce, kterou dělá a nedělat věci kvůli pochvale. Je lepší ocenit konkrétní věc, která se dítěti povedla, popovídat se s ním o ni a také o tom, jak se cítí, když něco dobře zvládlo. Celkový přístup učitele Montessori k dětem by měl být láskyplný a co nejméně hodnotící.
Ticho a klid, elipsa
Montessori klade velký důraz na soustředěnost, ticho a klid. Děti by měli mít na svou práci klid, po třídě by se měli pohybovat pomalu a mezi sebou hovořit tiše. (Samozřejmě i MM si uvědomovala potřebu dětí se vydovádět a vybít, proto doporučovala zařazovat pravidelně pobyt venku a různé pohybové aktivity.) Pro zklidnění a nácvik koncentrace vymyslela MM chůzi po elipse, která se na první pohled může některým z nás zdát poněkud zvláštní, nicméně má velký význam. Většinou každý den se děti scházejí na elipse. Sednou si po jejím obvodu, ztiší se a postupně se střídají v chůzi po elipse. Většinou jich chodí několik najednou a oběma rukama drží předmět, který zpravidla nějak tématicky souvisí s tím, čím se právě zabývají. Nohy kladou v tichosti (často při jemné hudbě) těsně za sebou od paty přes chodidlo na špičku. Toto na první pohled lehké cvičení je ve skutečnosti zvlášť pro malé děti velmi náročné na rovnováhu a soustředění. Elipsa je cvičení trpělivosti, psychické a fyzické rovnováhy, klidu, ticha a koncentrace pozornosti, které nám v dnešním světě tolik chybí. Děti se přitom naladí na činnost, která bude následovat. Některé děti potřebují kroužit po elipse víckrát, dokud se jejich potřeba neuspokojí. Po chůzi po elipse může následovat komunitní kruh, kdy děti mohou verbalizovat své dojmy, popřípadě je možné řešit i určitou problematiku.
Závěrem
Pedagogika Marie Montessori se tedy vyvíjí již celé století a tvoří ucelený a propracovaný vzdělávací systém respektující vývojová období dítěte a korespondující s psychologickými teoriemi vývojových potřeb dítěte. Je nejrozšířenějším alternativním výukovým programem.
